Rozhovory
Ing. Markéta Hujerová, Ph.D., MBA o spin-offu, kariéře vědkyně i podnikatelky. Jaký slib dala?
V dnešním článku a nové epizodě podcastu P-LAB CAST se dostáváme na půdu Technická univerzity v Liberci. Zde nás přijala Ing. Markéta Hujerová, Ph.D., MBA, se kterou jsme si povídali o vývoji nanovlákenných náplastí, podnikání ve vědě i o tom, proč je cesta od laboratorního objevu k pacientovi mnohem těžší, než si většina lidí dokáže představit. Jakou mají vědci v ČR při spin-offech podporu? A kde ji našla ona? Proč opustila klid biotech společností a vydala se na vlastní dráhu? Nejen na tyto otázky se dozvíte v tomto povídání odpovědi.
Kompletní audioverzi povídání s Ing. Markétou Hujerovou, Ph.D., MBA můžete poslouchat jako podcast na YouTube, Spotify nebo platformách Podcasty.cz a České podcasty. Níže najdete textovou verzi výběru toho nejzajímavějšího.
Když dnes Markéta Hujerová mluví o své práci, nejčastěji zaznívají slova jako nanovlákna, medicína, spin-off nebo klinické studie. Jen málokdo by ale odhadl, že vedle výzkumu medicínských materiálů nedávno spoluzaložila také módní značku zaměřenou na ženy v managementu. Právě tento zdánlivý kontrast přitom dobře ilustruje její profesní cestu. Už několik let se totiž pohybuje na pomezí dvou světů, které si české prostředí stále často spojuje jen obtížně: akademické vědy a podnikání.
Impuls přišel ve chvíli, kdy si uvědomila, že samotný vědecký výzkum nestačí. Pokud mají nové technologie skutečně pomáhat lidem, musí se dostat z laboratoře ven. A k tomu nestačí rozumět materiálům nebo biologii. Je potřeba rozumět byznysu.
„Dlouho jsem si myslela, že podnikání je určitý talent, se kterým se člověk narodí. Až později mi došlo, že je to disciplína, kterou se lze naučit stejně jako kterýkoliv jiný obor. Proto jsem se přihlásila na MBA studium zaměřené na řízení podniků ve zdravotnictví a medicíně. Chtěla jsem pochopit, jak dostat výsledky výzkumu do reálného světa,“ vzpomíná.
Právě během MBA studia vznikla její podnikatelská iniciativa mimo oblast vědy. Společně s kolegyní zjistily, že na trhu chybí kvalitní business oblečení pro ženy, které by spojovalo pohodlí, eleganci, přírodní materiály a rozumnou cenu. Založily proto vlastní značku inspirovanou mimo jiné odkazem Tomáše Bati. Přestože jde na první pohled o úplně jiný svět než nanotechnologie, podle Hujerové mají oba projekty mnoho společného. V obou případech jde o hledání řešení konkrétního problému a odvahu převést nápad do reality.
Mnohem zásadnější kapitolou její profesní dráhy se však stal vývoj nanovlákenných náplastí pro chirurgii. K tématu se dostala během diplomové práce na Technické univerzitě v Liberci, kdy hledala téma na pomezí medicíny a materiálového inženýrství.
„Pamatuji si, že jsem tehdy úplně nevěděla, kam se moje kariéra bude ubírat. Přišla jsem za kolegy s tím, že mě zajímá medicína, biotechnologie a tkáňové inženýrství. A oni mi nabídli projekt zaměřený na vývoj nanovlákenných náplastí pro krytí střevních spojek po operacích. Dnes zpětně říkám, že to bylo osudové téma. Jakmile jsem se s ním seznámila, měla jsem pocit, že jsem na správné cestě,“ uvádí paní doktorka.
Definitivní zlom přišel ve chvíli, kdy poprvé viděla záznam reálných operačních výkonů od týmu profesora Václava Lišky z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Chirurgové tehdy hledali řešení pro komplikace, které vznikají po operacích střev.
Při odstranění části střeva se zbývající úseky znovu sešijí. Přestože jde o běžný chirurgický zákrok, komplikace jsou stále relativně časté. Organismus se snaží střevní spojku co nejrychleji zahojit, ale zároveň může docházet ke vzniku srůstů s okolními tkáněmi, které pacientům způsobují další zdravotní obtíže.
Jaký moment všechno změnil? „Když jsem to video viděla, okamžitě jsem si představila, jak by tam nanovlákna mohla fungovat. Z jedné strany by náplast přilnula ke střevu a poskytla podporu hojení. Z druhé strany by mohla být upravená tak, aby bránila nežádoucím srůstům. A zároveň samotná struktura nanovláken připomíná extracelulární matrix, tedy prostředí, ve kterém naše buňky přirozeně rostou. Viděla jsem v tom obrovský potenciál,“ doplňuje.
Významným milníkem se stal rok 2018 a soutěž Falling Walls Lab v Berlíně. Hujerová zde prezentovala právě projekt nanovlákenné náplasti. Do německé metropole přijížděla jako doktorandka, která si tehdy ještě vůbec neuvědomovala, jak zásadně ji podobná zkušenost ovlivní.
V publiku tehdy seděli představitelé vědeckých institucí, mezinárodních organizací i bývalá astronautka Evropské kosmické agentury. Pro mladou českou výzkumnici šlo o první kontakt s globální inovační scénou.
„Když jsem přebírala ocenění, probleskla mi hlavou zvláštní myšlenka. Ne, že bych si říkala, že jednou získám Nobelovu cenu. To vůbec ne. Ale měla jsem velmi silný pocit, že tohle je teprve začátek. Že se právě otevírá cesta, po které budu pokračovat dál.“
Po letech říká, že se tehdejší intuice ukázala jako správná.
Dlouho si myslela, že nejtěžší bude produkt vyvinout. Dnes říká pravý opak.
Výzkum ukázal, že náplast funguje v preklinických studiích na zvířecích modelech. Vědecká část projektu přinesla řadu publikací, prezentací i mezinárodních ocenění. To nejtěžší ale přišlo až poté. „Měla jsem pocit, že pokud vytvoříme funkční produkt, ta druhá část už půjde sama. Dnes vím, že jsem se mýlila. Dostat zdravotnický prostředek od laboratorních experimentů ke klinickým studiím na pacientech je mnohonásobně složitější než samotný jeho vývoj,“ uvádí zakladatelka startupu Nanoflexion.
Projekt dnes prochází regulatorním procesem, konzultacemi pro evropský i americký trh a přípravou na získání potřebných certifikací. Součástí je biologické hodnocení, řízení kvality výroby, hledání výrobních partnerů i příprava na budoucí klinické studie.
Přitom nejde jen o technické požadavky: „U zdravotnických prostředků nestačí mít funkční produkt. Musíte dokázat, že ho umíte vyrábět opakovaně a ve stejné kvalitě. Musíte mít záložní výrobce a dokumentaci pro regulátory. A zároveň řešíte financování. Najednou zjistíte, že většinu času už netrávíte v laboratoři, ale u tabulek, plánů a schůzek.“
Právě během cesty s Nanoflexionem začala intenzivně vnímat slabiny českého inovačního prostředí. Podle ní je jedním z hlavních problémů nedostatečné vzdělávání vědců v oblasti komercializace. Mnoho výzkumných týmů podle ní stále zveřejňuje výsledky příliš brzy, aniž by řešilo ochranu duševního vlastnictví nebo obchodní strategii.
„Kdybych měla dnešní znalosti před deseti lety, řadu věcí bych dělala jinak. Publikovali jsme data, prezentovali výsledky na konferencích a medializovali projekt. Dnes vidím, že některé části mohly být nejprve chráněny patentově. Jenže nás to tehdy nikdo neučil,“ komentuje paní doktorka v podcastu.
Za zásadní rozdíl považuje zkušenosti z Harvard Medical School, Cambridge nebo National Taiwan University. Tam podle ní aplikovaný výzkum často před publikací prochází nejprve kolem jednání s patentovými specialisty a business development týmy, které zvažují komerční potenciál výsledků: V Česku stále převládá kultura publikuj, publikuj, publikuj. Jenže bez přemýšlení o budoucím využití řada skvělých nápadů zůstane jen v odborných časopisech.“
Nejtěžší rozhodnutí celé cesty ale paradoxně nebylo odborné. Bylo osobní. Po letech práce v soukromém sektoru, manažerských pozicích a budování stabilní kariéry, se rozhodla vrátit zpět k výzkumu a spin-offu. Znamenalo to vzdát se finanční jistoty i komfortu.
„Kdybych zůstala v korporátu, měla bych klidnější život. Jenže bych věděla, že jsem tu náplast nechala v šuplíku. A to jsem nedokázala udělat. Od začátku jsem měla pocit, že tohle je moje cesta. Že pokud chceme jednou pomáhat pacientům, musíme to alespoň zkusit.“
Právě tato vnitřní motivace ji drží dodnes.
Ať už cesta skončí jakkoliv, jedno ví jistě. Udělala maximum pro to, aby se myšlenka, která vznikla v univerzitní laboratoři, jednou dostala až na operační sál.
Celou epizodu podcastu P-LAB CAST můžete poslouchat na YouTube, Spotify nebo platformách Podcasty.cz a České podcasty.
Autor: Vojtěch Pres, Lucie Kuchtová
